Péťu jsme poznaly, když mu byly čtyři roky a nastoupil k nám do kurzu. Jako u mnoho dětí s autismem maminka napjatě vyhlížela první slova. Svoje přání a potřeby vyjadřoval tím, že maminku vodil za ruku, nebo – když nedostal, co chtěl – křičel a bouchal dveřmi. Neuměl si hrát s hračkami, i přestože už druhým rokem navštěvoval školku. Chyběla mu totiž schopnost napodobovat druhé lidi, která je pro učení hrou klíčová.

Naštěstí měl velkou oporu ve své mamince, která v něm postupně probudila zájem o různé senzorické materiály a hračky. Dokázala ho také naučit napodobovat jednoduché pohyby rukou. Protože Péťa tehdy nedokázal zopakovat ani jedinou hlásku po druhém člověku, zvolili jsme jako první komunikační prostředek upravené znaky z českého znakového jazyka.

Pojďte se s námi podívat, jak se během tří let Péťova komunikace proměnila – od prvních znaků až po první slova.

První slova ve znaku? Velká pomoc!

Již během našeho on-line kurzu se Péťa začal učit první znaky, kterými mohl vyjádřit, co chce a potřebuje. Znakům s takovou funkcí říkáme žádosti (mandy). Mezi Péťovy první žádosti patřily například znaky pro písek, lentilku nebo houpání – tedy věci a aktivity, které měl rád, ale neuměl si o ně říct. Aby se Péťovi nové znaky učily opravdu snadno a udržely jsme jeho motivaci vysokou, zvolily jsme upravené znaky z českého znakového jazyka.

Možnost funkční komunikace snížila jeho frustraci, která se dříve projevovala křikem nebo boucháním dveří. Zároveň se začal prohlubovat vztah mezi Péťou a maminkou – když dítě konečně dokáže říct, co chce, a druhý mu rozumí, otevírá se prostor pro důvěru a klidnou spolupráci.

Nesmělé pokusy o vokální řeč

Postupně Péťa ke znakům začal přidávat i nesmělé vokalizace. Například když znakoval „houpat“, doprovodil znak zvukem „o“. To byla pro nás skvělá příležitost nastartovat program na rozvoj vokální řeči.

Pokud dítě nemluví, nevydává žádné zvuky lidské řeči (hlásky, slabiky, části slov) nebo je používá zřídka, je velmi důležité nepřeskočit tento krok. Formou herních aktivit, sociálních hříček a nabízením jednoduchých vokalizací se snažíme v dítěti vzbudit zájem o vokální produkci. Snažíme se ho podpořit, aby začalo žvatlat, což je fáze vývoje řeči, kterou děti s autismem často zcela vynechají nebo dostatečně nerozvinou.

Podle doporučení Petry Hrančíkové jsme nastavily program, který byl pro Péťu velmi motivační. Začal si osvojovat schopnost opakovat to, co slyší, což je pro rozvoj řeči klíčový krok. Zde jsme pracovaly s metodou vokální imitace (echo).

Co s hláskami, které Péťa neslyšel?

U některých hlásek se nám však nedařilo. Péťa zřejmě dobře neslyšel rozdíly mezi některými zvuky (jeho fonematický sluch nebyl ještě dostatečně zralý), a proto často chyboval nebo nechtěl hlásky napodobit vůbec.

V takových případech jsme si pomohly pomocnými artikulačními znaky – jde o jednoduché gesta, která dítěti vizuálně připomenou, jak a kde se daný zvuk tvoří. Například při hlásce „P“ jsme si ťukly dvěma prsty na rty, u hlásky „K“ jsme ukázaly prst směrem ke krku, kde se zvuk tvoří, a podobně. Péťa byl díky předchozí zkušenosti se znaky na tento vizuálně-pohybový styl učení zvyklý, a rychle se v novém postupu zorientoval.

Od hlásek k prvním slovům, tentokrát již vokálním

Jakmile měl Péťa v repertoáru více hlásek, mohly jsme je začít spojovat do slabik, a později slabiky do slov. U každého nového kroku jsme se snažily, aby zůstával pro Péťu zábavný a srozumitelný – pracovalo se s jeho oblíbenými hračkami, písničkami a situacemi, které měl rád.

Dnes už se Péťa snaží opakovat většinu slov, která kolem sebe slyší. Několik desítek jich používá funkčně – buď jako žádosti o věci a aktivity, nebo jako pojmenování toho, co vidí.

Závěr

Každé dítě s autismem je jiné. Některé začnou mluvit samy, jiné potřebují dlouhodobou a systematickou odbornou podporu. Ať už dítě komunikuje slovy, znaky nebo pomocí obrázků, nejdůležitější je, že dospělý mu rozumí a může reagovat na jeho potřeby. Důležité je vybrat správnou komunikační metodu, která dítěti vyhovuje a hodí se do jeho přirozeného prostředí.

V případě Péti sehrála klíčovou roli včasná intervence, spolupráce s rodinou a systematický rozvoj komunikačních dovedností. Jeho cesta k prvním slovům nebyla přímá, ale každé drobné zlepšení mělo obrovský význam. A dnes? Dnes už se Péťa dokáže s okolím dorozumět.